Když se nahoře rozdával optimismus, šla jsem jistě dvakrát. Ale i mě přepadnou dny, kdy to dobré prostě není. A to hlavně od doby, kdy se k nám před čtyřmi roky přistěhovala nová spolubydlící, autoimunitní neléčitelná nemoc, roztroušená skleróza. Nijak zvlášť jsem tedy nad ní nejásala, obzvlášť, když si začala vybírat, co mi jen tak mýrnyxtýrnyx sebere, tu cit v ruce, tu stabilitu, tu celé odpoledne, výlety a plánované akce, nicméně sebou přinesla i nečekaný klid do mého zběsilejšího života, a tak nějak jsme se s ní všichni naučili žít. Je to tedy velká škola nejen pro mě, pro celou rodinu, ale i mé přátelé. RSka není středobodem mého života, většinu roku bydlí někde v koutě, ale pokud jí pozvu únavou, přetažením, virózou, ráda se nám začne předvádět v celé své rozežranosti. A takové dny zase teď přišly a nenechala se vyhnat.
A tak v týdnu opět byla celá moje zlatá rodina hore a jelo se do MS centra do Teplic, kde je neuvěřitelně lidská paní primářka Vachová, usměvavá dáma, co má přehled, vlídný přístup a zvonivý smích, že si říkám, že mě mrzí, že jsem se s ní seznámila jako s lékařkou a ne někde soukromě. Celý její tým jsou tak okouzlující a veselý babinec, že je člověk až vidí rád i v těch dnech horších. Vybavená chemií, posilněná infuzemi se vracím do "domácího vězení", chtělo by se říct. Ale ono to tak vůbec není. Promnu si unavené oči a vidím manžela, jak mi trpělivě pomáhá ze schodů a předává mamce, která mě veze k doktorovi, ta pak bratrovi, který se mnou vyřídí pochůzky, otec zatím vezme děti na procházku, děti mi večer masírují ztuhlá lýtka. Přátelé, co vědí, píšou podpůrné vzkazy, vlastně ten pocit, že v každé situaci je komu zavolat o slova povzbuzení nebo o pomoc, je až opojný. Noční splín se mnou kamarádka zahání matematickými rébusy a řada dalších milých střípků. Takhle se na svět dívat mě ale naučila až RS, byť jsem tedy rodinu a přátelství nikdy nebrala jako samozřejmost, s nemocí je pokora o dost silnější. RSka není moje značka, pořád si zakládám, že spousta jiných věcí ke mně patří víc. A to je třeba vaření, jak známo. Nedávno jsme byli na úžasné návštěvě u velmi blízkých přátel na Ostravsku a u vína jsme si tak plkali, jak vlastně voní domov. Shodli jsem se, že nám domov evokuje vůně smažené cibule, pečeného chleba a polévky.
A to je přesně ono, polévka, to je moje vlajka, když jezdíme někam s přáteli, kde se vaří, je to moje doména. vaření polévek je tak trochu mojí řečí lásky. A zcela neskromně můžu říct, že polévky od Kamily, jak se mezi modrými říká, ochutnaly stovky lidí ;-). A proto jsem vařila dneska jednu velmi jednoduchou, vzhledem ke zdravotním indispozicím, exotickou, vzhledem k tomu, jak vzácní mi jsou moji blízcí, voňavou polévku, co zahřeje tělo a pohladí smutnou duši. Začíná mi být zase fajn, moc všem zúčastněným děkuji za poslední dny. Polévka má teplou barvu, která přesně vystihuje svoji podstatu. Snad bude chutnat.
A tak v týdnu opět byla celá moje zlatá rodina hore a jelo se do MS centra do Teplic, kde je neuvěřitelně lidská paní primářka Vachová, usměvavá dáma, co má přehled, vlídný přístup a zvonivý smích, že si říkám, že mě mrzí, že jsem se s ní seznámila jako s lékařkou a ne někde soukromě. Celý její tým jsou tak okouzlující a veselý babinec, že je člověk až vidí rád i v těch dnech horších. Vybavená chemií, posilněná infuzemi se vracím do "domácího vězení", chtělo by se říct. Ale ono to tak vůbec není. Promnu si unavené oči a vidím manžela, jak mi trpělivě pomáhá ze schodů a předává mamce, která mě veze k doktorovi, ta pak bratrovi, který se mnou vyřídí pochůzky, otec zatím vezme děti na procházku, děti mi večer masírují ztuhlá lýtka. Přátelé, co vědí, píšou podpůrné vzkazy, vlastně ten pocit, že v každé situaci je komu zavolat o slova povzbuzení nebo o pomoc, je až opojný. Noční splín se mnou kamarádka zahání matematickými rébusy a řada dalších milých střípků. Takhle se na svět dívat mě ale naučila až RS, byť jsem tedy rodinu a přátelství nikdy nebrala jako samozřejmost, s nemocí je pokora o dost silnější. RSka není moje značka, pořád si zakládám, že spousta jiných věcí ke mně patří víc. A to je třeba vaření, jak známo. Nedávno jsme byli na úžasné návštěvě u velmi blízkých přátel na Ostravsku a u vína jsme si tak plkali, jak vlastně voní domov. Shodli jsem se, že nám domov evokuje vůně smažené cibule, pečeného chleba a polévky.
A to je přesně ono, polévka, to je moje vlajka, když jezdíme někam s přáteli, kde se vaří, je to moje doména. vaření polévek je tak trochu mojí řečí lásky. A zcela neskromně můžu říct, že polévky od Kamily, jak se mezi modrými říká, ochutnaly stovky lidí ;-). A proto jsem vařila dneska jednu velmi jednoduchou, vzhledem ke zdravotním indispozicím, exotickou, vzhledem k tomu, jak vzácní mi jsou moji blízcí, voňavou polévku, co zahřeje tělo a pohladí smutnou duši. Začíná mi být zase fajn, moc všem zúčastněným děkuji za poslední dny. Polévka má teplou barvu, která přesně vystihuje svoji podstatu. Snad bude chutnat.
Oranžová polévka s batátovým čipsem ( batáty, cizrna, červená čočka, tofu)
oříšek přepuštěného másla
1 batát
cibule
2 stroužky česneku
palec zázvoru
hrnek namočené cizrny
hrnek červené čočky
kari pasta
vývar (cca 3 hrnky)
korandr
tofu
citronový olej
Na přepuštěném másle osmahnu cibulku a batáty nakrájené na menší kostičky, až zesklovatí, přidám česnek, lžíci kari pasty a palec oloupaného zázvoru, chvíli restuji společně, až česnek změkne a pasta se rozvoní po bytě, přileji zeleninový vývar. Po pěti minutách přidám namočenou cizrnu (příp. půlku konzervy), po pěti pak červenou čočku, povařím cca deset minut, vyhodím zázvor. Tyčovým mixerem rozmixuji, preferuji ne úplně krémovitou konzistenci, přece jen mám ráda ten rustikální ráz. Odstavím z plamene a vmíchám oříšek másla. Podávám s koriandrem (dnes alternativně s rukolou), tofu a batátovým čipsem (plátek batátu rychle orestovaný na másle). Zakápnu citronovým olejem a lehce popepřím.
Dobrou chuť.
A malá agitka závěrem, příští týden probíhá MARS, Maratón cvičení s roztroušenou sklerózou který pořádá Nadační fond Impuls, je to celorepubliková akce, zaštítěna řadou známých osobností. Nechcete se připojit? Já budu trávit víkend s přáteli v Polabí, takže nemůžu podpořit domácí teplickou akci, ale pojedu cvičit do Poděbrad. Zde je seznam míst, kde se bude cvičit. Nechte se přesvědčit, že spousta nás, co žijeme s touhle potvorou jsme lidé, co jim prostě chutná žít. Díky akci Hledá se 16 tis., kterou též pořádal Impuls jsem se potkala se zajímavými lidmi, např. duchovním otcem maratónu, Romanem Kvapilem, Alešem Zajíčkem, kteří svým entuziasmem zvedají lidi k aktivitám. Díky výšlapu po Teplicích jsme vychodili na fyzioterapii řadu pomůcek. A vůbec, tyhle akce jsou moc fajn, člověk se protáhne, zamyslí, setká s novými lidmi, stráví čas s přáteli a rodinou? To je vlastně taky takovou polívkou pro život. Pokud by někdo měla zájem o nějaké info třeba o cvičení, ozvěte se mi. Hezkou sobotu všem.
Dobrou chuť.
 |
| Foto: sklerotický strýček Zajíček, mrkněte na jeho cestovatelský blog:http://www.zajicinacestach.cz/ |
Děkuju ...
OdpovědětVymazat